Z historie Heroldova klubu

Založení klubu a co mu předcházelo

Myšlenka založit spolek amatérských hudebníků a dát mu jméno po vynikajícím violistovi Českého kvarteta Jiřím Heroldovi vznikla v červnu 1935 v kruhu milovníků komorní hudby, kteří se již předtím po řadu let pravidelně scházeli v dejvické vile profesora ČVUT Dr. J. Milbauera Na Kotlářce 2 k jejímu domáckému provozování. Podle paní Karly Milbauerové, která v Kronice Heroldova klubu podrobně popisuje okolnosti vzniku klubu, byl autorem návrhu Ing. K. Branberger, který se téměř od samého začátku pilně účastnil hudebních schůzek u Milbauerů, kde hrával na housle i violu.

Dr. J.J. Frič, Karla Milbauerová, Dr. Nachtikal, Ing. F. TopinkaNejvýraznější osobností tohoto Dejvického kroužku hudebních nadšenců byl však Dr. h.c. Josef Jan Frič, český učenec a zároveň vynikající houslista, zakladatel proslulosti české jemné mechaniky, který byl později na ustavující valné hromadě konané 25.3.1938 v Umělecké Besedě na Malé Straně jednomyslně zvolen prvním předsedou Heroldova klubu.

Vnuk J.J. Friče, Ing. Jan Brázdil, připomíná období hudebních schůzek před formálním založením klubu ve své adrese k padesátinám Heroldova klubu (1988).

Citujeme:

… je třeba se vrátit do doby, kdy se v Dejvicích začaly stavět první ústavy Vysokého učení technického a samozřejmě se sem stěhovali věhlasní technici, vysokoškolští učitelé, kteří si v okolí stavěli svoje rodinné domky. Mezi nimi se sem přistěhoval i chemik profesor Milbauer a z Brna fyzik profesor Nachtikal.
Žena profesora Milbauera - paní Karla - byla osoba nesmírně jemná, téměř subtilní postavy, výborná klavíristka a mně, malému klukovi, připomínala malou Japonku. Vzpomíná, že při zakládání sousedních zahrádek si profesor Nachtikal postěžoval, že mu schází hudba, které v Brně - jako člen amatérského sdružení a jako dobrý čelista - věnoval každou volnou chvilku. Protože tehdy bylo z Dejvic "do města" daleko a špatné spojení, nebylo možné často jezdit na večerní koncerty. Slovo dalo slovo a domluvili se se sousedem Dr. Schmidtem, že se pokusí doma si záhrát nějakou lehčí komorní hudbu.
Netrvalo dlouho a po triích zatoužili zahrát si nějaká kvarteta a prof. Nachtikal slíbil poprosit svého přítele, Dr. Josefa Jana Friče, který byl znám jako nadšený přítel domácí komorní hudby a jako vynikající houslista, zda by si s nimi nezahrál. Dr. Frič byl osobností s nesmírným rozhledem, jako syn básníka a revolucionáře J. V. Friče a Anny Sázavské-Kavalírové byl rodinnými svazky spojen s rodinami Čelakovských a Staňků. Byl otcem české jemné mechaniky a m.j. i amatérem-astronomem, který právě v té době věnoval Karlově universitě Ondřejovskou hvězdárnu, jejímž byl zakladatelem. Stál při zrodu Českého spolku pro komorní hudbu a byl přítelem členů Českého kvarteta, jehož primárius Karel Hoffmann ho považoval za svého žáka. Paní Milbauerová vždycky vzpomínala na první setkání, kdy v květnu 1930 měl jejich host přijít. Popisovala, jak ho s rozechvěním očekávali a vyhlíželi. "Téměř na vteřinu určeného času zatemněl se na pozadí květů známý fričovský širák, vynořila se pružným pohybem štíhlá silueta a postava Fričova s housličkami v ruce, notami pod paždím, křepce sestupovala k otevřeným zahradním vrátkům. S fričovskou prostotou pozdravil "Tak pozdrav pámbu, tady mne máte" a na slova díků jen odpověděl: "A to já si rád zahraju". Nemluvil mnoho, zpočátku byl zdrženlivý. Již v prvních taktech pocítili vliv silné hudební idividuality primistovy a snažili se vydat ze sebe to nejlepší. Po první větě Haydnova kvarteta položil Dr. Frič housle na kolena a spokojeně prohlásil: "Půjde to!" Hned napoprvé "prohráli celé odpoledne" a Frič zůstal novým přátelům věren. Navíc za ním následovali také jeho přátelé - muzikanti, kteří s ním dříve hrávali v komorních sdruženích. Byli mezi nimi i vynikající interpreti - houslisté, čelisté, violisté i klavíristé, kteří své přátele-amatéry přišli potěšit svým uměním. Jen namátkou lze jmenovat J. B. Foerstera, klavíristu prof. Josefa Páleníčka, členy Ondříčkova kvarteta, Vavro Šrobára, Dr. Wachsmanna a jeho bratrance Václava Voskovce a řadu dalších. Vyvrcholením bylo, když mezi ně zavítali členové Českého kvarteta Karel Hoffmann a Ladislav Zelenka. Tolik účastníků muzikantů se hlásilo do této hudební společnosti, že v rozmarné chvíli nazval tehdejší sdružení Dr. Frič "Dejvickou filharmonií". Hoffmann i Zelenka zasedali spolu s ostatními k pultům, společná odpoledne se protáhla dlouho do noci, kdy vzpomínali na svoje učňovská léta, první začátky koncertního vystupování, společné cesty do ciziny a mnohdy humorné zážitky, které nejsou uváděny v oficielních životopisech, ale které dokazovaly jejich lásku k umění, vlasti, k lidem, nesmírnou pokoru i smysl pro humor. Rádi vzpomínali zejména na svého přítele - violistu - prof. Jiřího Herolda, který byl již od roku 1933 těžce nemocen a který jim - jak říkali - v roce 1906 vytrhl trn z paty, když nastoupil na Nedbalovo místo v Českém kvartetu. Jiří Herold, původně houslista, se musel urychleně "přeučit" na violu a podle Karla Hoffmanna "byl violistou par exelence, violistou plným poesie, něhy a mužného výrazu, umělcem tvořivým, s úžasnou virtuositou". Josef Suk, sekundista kvarteta, Herolda charakterizoval takto: "Byl v něm vzácný souzvuk umělce i člověka; byl vždy nesentimentální a ryze pravdivý. Ač jeho povaha byla neskonale jemná, byl vždy mužný a optimistický. Přitom nikdy neztratil ani smysl pro humor a rád se smával Zelenkovým vtipům. Při hře měl ve své stylovosti a ve své mnohotvárnosti vzácný smysl pro podřizování se spoluhráčům, ale když dal zaznít své viole sólově, bylo v sále jako v hrobě" …

Jiří HeroldJiří Herold se narodil v Rakovníku 16. Dubna 1875 ve staré vážené rakovnické rodině. Na pražské konzervatoři studoval hru na housle u profesorů Lachnera a Benewitze. Po absolutoriu s vynikajícím prospěchem a po třech létech vojenské služby u plukovní hudby Deutschmeistrů ve Vídni působil nejprve jako domácí učitel v rodině křivoklátských Fürstenbergů, poté se nakrátko stává koncertním mistrem městského divadla ve Lvově, aby se záhy v téže funkci objevil v České filharmonii v Praze. Srdce ho však táhlo tam, kde by svou citlivou muzikantskou duši mohl lépe otevřít svým posluchačům: ke komorní hudbě a sólovému hraní. Se třemi dalšími kolegy filharmoniky založil vlastní kvarteto (Pražské Heroldovo kvarteto) a po 3 létech v r. 1906 přešel do tehdy již slavného Českého kvarteta, kde nahradil Oskara Nedbala u violového partu. S Českým kvartetem prožil léta jeho největší slávy, příležitostně vystupoval i jako violista sólově, od r. 1922 byl též profesorem komorní hudby na pražské konzervatoři. Jeho mnohostranný talent a činorodost se uplatnily též v jeho houslařských kreacích nebo ve večerech a nocích strávených u hvězdářského dalekohledu na observatoři, kterou si zřídil na terase své vily na Hřebenkách

Jiří Herold zemřel náhle dne 13.11.1934, dá se říci že s violou v ruce, uprostřed zkoušky na Berliozova Harolda v Itálii ve studiu pražského rozhlasu. Jeho jméno v názvu nově vznikajícího Heroldova klubu bylo nejen spontánně vyjádřenou poctou památce tohoto vzácného umělce a člověka, ale zároveň i symbolem pro ušlechtilé cíle a snažení spolku.

Profesionální hudebníci a Heroldův klub

Hoffman, Meisl-Meisl, Blažíček, Zelenka, Branberger, Woskovec, KučeraJiž v první části jsme se zmínili o účasti některých vynikajících koncertních umělců na hudebních schůzkách v Dejvicích u Milbauerů, ze kterých se ve druhé polovině 30. let zrodil Heroldův klub. Hovořili jsme zejména o členech legendárního Českého kvarteta, jeho primáriovi Karlu Hoffmannovi a violoncellistovi Ladislavu Zelenkovi,kteří rádi přicházeli mezi nadšené milovníky komorní hudby, dělili se s nimi o své bohaté zážitky a zkušenosti a neváhali zasednout s nimi k pultům a společně si zahrát v tomto jedinečném prostředí bezvýhradného hudebního nadšení.

O velkém významu, který měly podobné neformální hudební styky mezi členy Českého kvarteta a dalších významných komorních souborů s obcí nadšených milovníků a amatérských provozovatelů komorní hudby, mluví Karel Hoffmann ve svém zápise do pamětní knihy Heroldova klubu z května 1935, tedy ještě v době, kdy se myšlenka na založení klubu teprve rodila. Těmto osobním kontaktům připisuje i hlavní zásluhu o založení Českého spolku pro komorní hudbu (1894), který spolu s o rok později vzniklou Českou filharmonií sehrál klíčovou roli v rychlém rozvoji českého hudebního života koncem 19. a začátkem 20. století. K myšlence založit Heroldův klub pak K. Hoffmann píše:

Založení společnosti, jež nese jméno velikého umělce a ušlechtilého člověka Jiřího Herolda, dává plnou záruku, že bude pokračováno v této tradici. A právě v této, tak pro hudební umění kritické době, kdy jest umělcům tak těžko zápasiti, jest zapotřebí nadšených pěstitelů komorní hudby. Přeji klubu přátel Jiřího Herolda do budoucna plného zdaru a slibuji, že budu pilným podporovatelem jeho snah.

Maně se vnuká otázka, jak by asi Karel Hoffmann viděl potřeby a úkoly Heroldova klubu v dnešní době ovládané "hudebním průmyslem"?

Vlastní formální založení Heroldova klubu v dubnu 1938 zastihlo toto amatérsko - profesionální zázemí již značně rozvinuté. Přicházeli nejen noví nadšení posluchači a domácí pěstitelé komorní hudby, ale velmi se rozrostl i okruh profesionálních umělců, kteří s touto početnou obcí udržovali přátelství i hudební styky a kteří se aktivně účastnili jak domácích hudebních schůzek, tak i koncertních vystoupení pořádaných Heroldovým klubem. Uveďme alespoň některá významná jména: z okruhu Českého kvarteta to byl zejména houslista Stanislav Novák, který v závěru činnost Českého kvarteta zastoupil Josefa Suka a po smrti K. Hoffmanna utvořil s L. Zelenkou a J. Heřmanem České trio. Dále zde byl vynikající violista K. Moravec z Ševčíkova - Lhotského kvarteta, violoncellista I. Večtomov, člen Pražského kvarteta, klavírní trio J. Páleníček, A. Plocek, F. Smetana, houslisté V. Frait a B. Štich, klarinetista M. Kostohryz a další. Stojí asi za zmínku, že vznikem Heroldova klubu se zpočátku nic nezměnilo na neformálních domácích hudebních setkáních, v nichž patrně i nadále si udržovala významné místo skupina scházející se v Dejvicích ve vile prof. Milbauera. Postupně však vznikla i řada nových skupin. Vedle toho se ovšem konaly spolkové schůze (valné hromady), na nichž nechyběl hudební program, který převážnou měrou tehdy obstarávali profesionální umělci z účastníků domácích hudebních setkání. Teprve asi od roku 1942 byly pravidelně pořádány tzv. členské večery konané zpravidla v zasedací síni Umělecké besedy na Malé Straně s programem, který alespoň z počátku obstarávali převážně opět hudebníci - profesionálové. Významnou novinkou v aktivitách HK byly tzv. "Cvičné běhy komorní hudby", které se snažily zkvalitnit způsob studia skladeb amatérskými komorními soubory. Vedly je vynikající osobnosti jako K. Moravec, později L. Zelenka, J. Pekelský a další.

Tradice vzájemných přátelských styků a spolupráce mezi profesionálními hudebníky a amatérskou členskou základnou Heroldova klubu přetrvala v různých obměnách až do dnešních dnů. Členové našich nejlepších kvartetních souborů jako byli Smetanovci, Vlachovci, či Talichovo nebo Kociánovo kvarteto udržovali přátelské kontakty s Heroldovým klubem a amatérskými hráči resp. soubory, které vystupovaly na jeho koncertech, alespoň příležitostně tyto koncerty navštěvovali, jejich žáci se občas objevili mezi účinkujícími. Nebylo tedy něčím zcela novým a neobvyklým, když o vystoupení na hudebním podvečeru Heroldova klubu bylo v březnu 2002 požádáno profesionální komorní těleso. Bylo jím Heroldovo kvarteto, které přes svoje mládí - vzniklo v roce 1998 - dosáhlo díky mimořádné hudební zralosti svých výkonů již velkých úspěchů, mezi nimiž je na předním místě bezesporu třeba jmenovat udělení ceny Českého spolku pro komorní hudbu pro mladé umělce v oblasti komorní hudby v roce 2001. Po velkém úspěchu jejich prvního vystoupení, došlo k dalšímu v listopadu 2003 a věříme, že to nebylo naposledy. Jméno Jiřího Herolda, k jehož odkazu se již svým názvem - stejně jako náš klub - tito sympatičtí mladí umělci hlásí, symbolizuje nejen vzájemnou spřízněnost našich ideálů, ale bude, jak doufáme, i pobídkou k rozvíjení přátelských vztahů a spolupráce v budoucnu.

Ale vraťme se ještě do historie:

Stručně o Heroldovu klubu od založení po dnešek

Již dva týdny po ustavující valné hromadě konané 25. 3. 1938 zahajuje Heroldův klub jako spolek svoji činnost. V té době se počet aktivních členů, scházejících se k domáckému hraní, a jejich přátel, kteří se hudebních schůzek účastnili jako posluchači, značně rozrostl. Hrálo se jako dosud především u Milbauerů ve vile na Kotlářce v Dejvicích, ale i jinde. I když docházelo k jistému promíchávání a střídání hrajících, vykrystalizovala už zřetelně některá opakující se seskupení, obsahující někdy i profesionální hráče. Jedním z nich bylo kvarteto J. Landa, Ing. Vl. Topinka, Ing. A. Leis, Ivan Večtomov, jiným Ing. Branberger, Ing. Schmidt, Jeřábek, Dr. Nachtikal, u klavíru byla prakticky vždy paní Karla Milbauerová. Dr. J. J. Frič, který zpočátku byl velmi aktivní v různých nástrojových kombinacích, později zřejmě ze zdravotních důvodů se zde stává již spíše vzácným hostem, zejména poté, co trvale přesídlil do Ondřejova.

Dr. h.c. J. J. FričVznik Heroldova klubu spadá ovšem do počátku velmi obtížného období: Mnichov, okleštění a posléze rozpad Československa, německá okupace, 2. světová válka. Doba nepřála častějšímu scházení muzikantů, což nutně poznamenalo i činnost Heroldova klubu. Přesto se stále hrálo v Dejvicích i jinde. V roce 1941 tam bylo vzpomenuto 80. narozenin J. J. Friče, za velké účasti členů, hostí, i jeho osobně. Od počátku roku 1942 se pak konaly tzv. řádné členské večery Heroldova klubu v zasedací síni Umělecké Besedy na Malé Straně. Přesto, že na nich účinkovali vesměs profesionální umělci, lze je považovat za předchůdce dnešních koncertů Heroldova klubu. V roce 1943 se poprvé objevuje záznam o pořádání tzv. Cvičných běhů komorní hudby Heroldova klubu, které se konaly v Umělecké Besedě 22. 2. a 12. 3. 1943 pod vedením vynikajícího violisty Karla Moravce. V listopadu 1943 J. J. Frič z Ondřejova radostně oznamuje pí. Milbauerové, tehdy jednatelce Heroldova klubu, že vzniklo „Ondřejovské kvarteto Heroldova klubu“ (viz následující kopie originálu). Na Ondřejovské hudební schůzky u Fričů pak vzpomíná jeho vnuk Ing. J. Brázdil:

kopie zprávy o založení kvarteta„Prožil jsem několik večerů u Fričů, kde se scházeli nejbližší přátelé, amatéři i profesionálové, jako například členové Ondříčkova kvarteta, Ondříčkovi žáci Vojtěch Frait a Bohuslav Šich, manželé Smetanovi, L. Zelenka, Václav Voskovec, Milbauerovi, astronom profesor Nušl, paní Fähnrichová, Fraňková a Jeništová, paní Pelnářová – Boettingerová, kteří přicházeli svojí hudbou potěšit Dr. Friče, i když už sám pro nemoc nemohl hrát. Byly to večery plné krásy a naděje, že všechno zlo jednou skončí a my mladí jsme poznávali co to je opravdové přátelství, lidská moudrost, prostota a pokora velkých osobností, co je to láska k národu a vlasti.“

Arnold JirásekPřes vysloveně nepříznivou situaci na sklonku války bylo vzpomenuto 10. výročí úmrtí Jiřího Herolda, a to dvěma koncerty: v Heroldově rodišti Rakovníku 12. 11. 1944 a v Praze v Městské knihovně 15. 12. 1944. Radost z konce 2. světové války spojená s novou nadějí i pro Heroldův klub byla však záhy zakalena úmrtím Dr. J. J. Friče v září 1945. Předsednictví klubu se po něm ujímá profesor Arnold Jirásek, znamenitý český chirurg. Po dalších 15 letech pak jej v roce 1960 vystřídal další slavný chirurg, profesor Emerich Polák. Obě tato období, Jiráskovo i Polákovo, byla hluboce ovlivněna mimořádnými osobnostmi obou předsedů. Pro Heroldův klub to byla období velmi významná, ba lze říci, že slavná. Přinesla zintenzivnění činnosti a mimo jiné založila tradici klubových koncertů, přístupných i širšímu okruhu posluchačů.

Význačné koncerty se konaly na Bertramce a ve Smetanově muzeu, ale většinou byly pořádány na klinikách obou universitních učitelů. Koncerty v posluchárně u Jirásků probíhaly ve vážnějším prostředí, vzorně organizovaném, stejně jako byla celá Jiráskova klinika. U Poláků na klinice ve Vinohradské nemocnici byly koncerty v moderní velké posluchárně, v širším auditoriu a volnější atmosféře. Přítomna zde byla i řada pacientů v nemocničních pláštích, kteří přišli ať už z lásky k hudbě nebo z obdivu a vděčnosti k prof. Polákovi, a kterým hudba i přítomnost jejich lékaře vlévaly víru v dobrý osud. Bylo to, jako kdyby se zde otevírala široká náruč, v jejímž středu posluchače i kumštýře přátelsky vítali prof. Polák a jeho věrný přítel violonchellista Ondříčkova kvarteta prof. Bedřich Jaroš, který býval často přítomen.

Záběry z koncertu 19. 3. 1974 v posluchárně -u Poláků-. Hrálo kvarteto Heroldova klubu, kterému závěrem děkuje prof. E. PolákZáběry z koncertu 19. 3. 1974 v posluchárně -u Poláků-. Hrálo kvarteto Heroldova klubu, kterému závěrem děkuje prof. E. PolákZáběry z koncertu 19. 3. 1974 v posluchárně -u Poláků-. Hrálo kvarteto Heroldova klubu, kterému závěrem děkuje prof. E. Polák

Na těchto koncertech se ve větší míře počínají uplatňovat i amatérští hráči a komorní soubory. V éře Jiráskově například smyčcové kvinteto Dr. B. Tysovský, Ing. M. Beutelschmidtová, B. Šindelář, Frant. Nesický a PHMr. R. Teichman, dále kvarteto KOMORNÍ STUDIO A. Jindrák, M. Beuteschmidtová, A. Šebestík, V. Doležal a J. Hüttl. Později různé kombinace s dalšími členy Heroldova klubu. Ještě za předsednictví prof. Poláka se v programech koncertů nejčastěji objevují tři kvartetní soubory: J. Oudrnický, J. Boček (M. Večeřa), J. Hoppe, S. Krupička (pozdější KVARTETO HEROLDOVA KLUBU), dále kvarteto PRAGOPROJEKTU J. Šindelář, B. Dvořák (K.Lesse), J. Malíř, F. Filipovský, mezi muzikanty nazývané „Malířovci“, a konečně kvarteto HOPAKAJU – Holický, Pavlík, Kaplan, Juna. Činnost všech těchto souborů dosahuje svého vrcholu v období dalším, kdy se po smrti prof. Poláka (1980) ujímá předsednictví Heroldova klubu další, v pořadí již třetí chirurg, Polákův spolupracovník a dosavadní jednatel Heroldova klubu doc. MUDr.J. Vlček. Připomeňme, že již za předsednictví Jiráskova bylo navázáno na tradici v pořádání „cvičných běhů komorní hudby“, kde se veřejně procvičovala vždy určitá předem vybraná skladba. Vedení se ujímali známí umělci a zkušení pedagogové, např. prof. J. Pekelský, L. Zelenka a další.

Záběry z koncertu k 70. narozeninám doc. Vlčka 24. 2. 1983 - shodou okolností to byl jeden z prvních koncertů v konzervatoři J. DeylaV době Vlčkova předsednictví navázal Heroldův klub spolupráci s Kulturním domem hl. m. Prahy, který mimo jiné zajišťoval tisk pozvánek na koncerty. Na druhé straně je pozoruhodné, že tehdejší vedení Heroldova klubu dokázalo, přes silné politické tlaky, udržet jeho samostatnou existenci jako spolku, a to i v době, kdy prakticky všechny spolky v oblasti kultury byly nuceny se zařadit do oficiálně kontrolované organizační sítě. Nemalou zásluhu na tom měl tehdejší jednatel Ing. V. Fähnrich, který se po celé období, kdy tuto funkci zastával, to je až do druhé poloviny 90. let, zapsal do paměti členů zejména jako obětavý organizátor klubových koncertů. Po různých provizoriích, mimo jiné i v někdejším Národním klubu (později Ústřední klub školství a vědy ROH) v Praze na Příkopě, dostalo se těmto koncertům důstojného umístění v krásném prostředí barokního sálku Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla na Malé Straně Maltézské náměstí, kde se konají dodnes. Náš dík za to patří tehdejšímu (řed. Dr. J. Mikeš) a současnému (řed. L. Dvořák) vedení této školy.

Záběry z koncertu k 70. narozeninám doc. Vlčka 24. 2. 1983 - shodou okolností to byl jeden z prvních koncertů v konzervatoři J. DeylaV roce 1998 byl do čela Heroldova klubu zvolen RNDr. Svatopluk Krupička CSc, fyzik, emeritní ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR, známý členům z mnohaletého působení v Kvartetu Heroldova klubu i ze samostatných violoncellových vystoupení na klubových koncertech. Vzhledem ke zdravotnímu stavu doc. Vlčka působil již dva roky před svým zvolením jako jeho zástupce, resp. výkonný předseda. Současně s volbou nového předsedy v roce 1988 byl dosavadní předseda doc. Vlček zvolen čestným předsedou, záhy nato však umírá.

V historii Heroldova klubu se tak dostáváme do současnosti. Po celou dobu činnosti klubu, od jeho založení až do dnešních dnů, snažili se funkcionáři klubu sloužit udržování a rozvíjení tradice amatérského muzicírování a tím přispívat ke kultivaci hudebnosti svých členů a širokého okruhu dalších příznivců. Naplňuje se tím poselství, které Dr. J. J. Frič, první předseda Heroldova klubu vložil mu do vínku: „Ve zvucích strun je něco blízkého lidské duši. Nuže hrajte! A hleďte, aby z Vašich strun, vším světa neladem, zpívala provždy vroucí, čistě ryzí česká duše.“

Svatopluk Krupička